6.12. jsme měly s Olenou společné vystoupení v Kolkatě. Letěly s námi ještě dvě hostesky a Ameen. Let byl velmi dlouhý, protože jsme museli letět přes Delhi. Tam jsme v tomtéž letadle čekali na další cestující. V letadle jsme strávili okolo 6 hodin. během druhého letu začala Olena na Ameena tlačit, ať jí koupí jídla tři místo jednoho. Ameen se jí snažil všemožně zarazit, ale ona si vedla dál svou řeč. Když jí nechával vybírat jídlo, vždycky řekla - chci to, to...a ještě tohle. Když už se k nám konečně blížil vozík s jídlem, Olena už se dívala na Ameena a snažila se mu všemožně naznačit, jak už se těší na svá tři jídla (pokud prý nedostane tři, tak sní to Ameenovo). Vozík už byl u nás a Olena se nadšeně olizovala. Steward obsloužil ale jen muže, který seděl s námi ve stejné řadě a nás si ani nevšiml. První dostali jídlo jen ti, kteří si ho objednali předem. Olena už nevěděla, co si má počít a začala si prstem kontrolovat puls a volala na Ameena, že umře, pokud nedostane jídlo (předtím vyhrožovala jen tím, že ztratí vědomí, a Ameen na to: "to je dobře"). Ameen na to: "Co mám dělat? To není moje letadlo. Nemůžu přiložit letušce k hlavě pistoli a říct jí, aby první obsloužila nás." Když jsme se konečně dostali na řadu, začali jsme volat jeden přes druhého, co si dáme, a tak jsme letušku dost zmátli a docela jí trvalo než se v tom zorientovala a obsloužila nás. Nadšeně jsme se vrhli na svá jídla, a zatímco jsem jedla svoje kuře biryani, Ameen se nějak nešikovně otočil a zavadil o svoji plechovku s colou, která se mi vylila do klína. To bylo dost nemilé, protože jsem se musela jít převléknout na záchod a mezitím mi Olena mohla sníst mé jídlo!! Při čekání před kabinkou jsem nervózně kontrolovala Olenu, která už pokukovala po mém kuřeti a naznačovala Ameenovi, ať jí z něj něco dá. Vypadalo to, že by se Ameen nechal přesvědčit, ale já jsem rezolutně od záchodů naznačovala rukou, že v žádném případě. Do kalhot jsem skočila, co nejrychleji jsem mohla, ještě, že jsem si s sebou nějaké vzala do letadla. Počítala jsem totiž s tím, že v Kolkatě bude teplo, jak nám řekl Somu. Ve svých krátkých kalhotech jsem se vrátila na své místo, které mi Ameen vysušil a přikryl novinami. Naštěstí to vypadalo, že mého jídla se nikdo nedotkl, a tak jsem se spokojeně najedla. Vypadá to, že jsem si na Indické jídlo zvykla, protože už mi nepřipadá tak nechutně nepoživatelně kořeněné, ale jen nechutně moc kořeněné a už se mi nezdá o pečeném kuřeti s bramborami, které jím nejradši doma. A i to indické jídlo mi už dokáže navodit pocit relativní spokojenosti a nasycenosti.
V 5 hodin odpoledne jsme dorazili na letiště. To už se začínalo stmívat. Kolkata totiž leží na východě Indie, a protože je v celé Indii stejný čas, tak tady slunce vychází a zapadá velmi brzy. Když jsme vyšli na parkoviště před hotelem, byla už tma a celým prostorem se neslo krákání havranů, kterých byly plné stromy a celé nebe a to hlasité skřehotání bylo až děsivé. Ameen jako vždy spěchal, a tak jsme k taxíku za ním všechny utíkaly a celé to působilo, jako bychom se snažili utéct před těmi ptáky než se dohodnou, napadnou nás a všechny nás uklovou. Vlastně jsme všechny cestou dostaly záchvat smíchu, protože Ameen se řítil opravdu závratnou rychlostí, do toho náš řidič popadl jeden z našich kufrů a taky utíkal k autu a my jsme se je jen snažily neztratit.
V Kolkatě jezdí i klasičtější nemotorové rikši, jejichž řidiči jezdí na kole a za sebou táhnou vozík s pasažéry. Cestou na vystoupení jsem se je pokoušela natočit, takže jsem zachytila na videu provoz v Kolkatě :-).
V 5 hodin odpoledne jsme dorazili na letiště. To už se začínalo stmívat. Kolkata totiž leží na východě Indie, a protože je v celé Indii stejný čas, tak tady slunce vychází a zapadá velmi brzy. Když jsme vyšli na parkoviště před hotelem, byla už tma a celým prostorem se neslo krákání havranů, kterých byly plné stromy a celé nebe a to hlasité skřehotání bylo až děsivé. Ameen jako vždy spěchal, a tak jsme k taxíku za ním všechny utíkaly a celé to působilo, jako bychom se snažili utéct před těmi ptáky než se dohodnou, napadnou nás a všechny nás uklovou. Vlastně jsme všechny cestou dostaly záchvat smíchu, protože Ameen se řítil opravdu závratnou rychlostí, do toho náš řidič popadl jeden z našich kufrů a taky utíkal k autu a my jsme se je jen snažily neztratit.
V Kolkatě jezdí i klasičtější nemotorové rikši, jejichž řidiči jezdí na kole a za sebou táhnou vozík s pasažéry. Cestou na vystoupení jsem se je pokoušela natočit, takže jsem zachytila na videu provoz v Kolkatě :-).
Když jsme dorazily na místo určení, čekalo nás překvapení. Celá akce se měla odehrát na lodi. Někteří byli nadšení (Olena) a jiní zaskočení (Inge, která měla obsluhovat hosty, se dělá na lodi špatně). Dostaly jsme malou kabinku na převlečení, vevnitř bylo šílené vedro, ale Olena zuby nehty odmítala klimatizaci. Indové to totiž vždy s klimatizací přeženou a Olena zůstávala mezi námi čtyřmi jediná ještě nenachlazená. První dvě vystoupení byly naše dua s Olenou - saidi s hůlkami a bellydance fusion s klobouky podle Kayi a Sadie "Black and white duo". Následovalo mé a Olenino sólo a nakonec společný bollywood na současný nejhranější bollywoodský hit Chamak Challo. To už se k nám nadšeně v tanci připojili i hosté. Po vystoupení jsme se nadlábli a k našemu stolu si přisedl nějaký Australan, kamarád Inda, který tu měl jednu ze svých svatebních party. Ten pak také došel k našemu stolu, připil si se mnou a potom obdivoval mojí ruku, a tvrdil, že je velmi krásná. Já jsem na něj nevěřícně zírala a Olena s Inge se tomu chichotaly.
Pak opět nastal shon a my jsme se rychle přesunuli na menší loď a mířili ke břehu. V hotelu jsme strávili jen 2 a půl hodiny a už jsme znovu mířili všichni na letiště. V jednu chvíli najednou Olena udělala dra,atické "Ach" a otočila se na mě s hrůzou v očích. "Něco jsi zapomněla?" "Naše hůlky". A tak teď máme zas o jeden tanec méně- 2 dny jsem se to učila a dvakrtá jsem si to zatančila. Hůlky ale zůstaly na lodi a už se s nimi asi neshledáme a tady v Indii je neseženeme. Abych se učila další bollywood.
Žádné komentáře:
Okomentovat