Po vystoupení v Calicutu jsem byla hodně unavená a chtěla jsem jet co nejrychleji do hotelu v Cochinu. Rozhodla jsem se totiž přespat tam, a tak jsem to vzkázala po mém agentovi, který vše s organizátory domlouval. Pak jsem si to ale vyčítala.
Jedna s organizátorů akce, nejspíš hlavní šéfová týmu, který pomáhal zařizovat program na tuto událost pro společnost Shankara - Shana, řekla, že pojedeme všichni společně, což je samozřejmé, když se jedná o tak dlouhou cestu. Ale to čekání bylo dlouhé a v podstatě ani nevím na co jsme vlastně čekali. Posadila jsem se před prázdné pódium a sledovala prezentaci, kterou pouštěli během programu. Pak si organizátorka a její kolegyně nechávali zahrát písničky od DJe, který na akci pouštěl hudbu účinkujícím. Takže já jsem jen dál čekala, raut už jsem měla dávno prošlý a také ochutnaný....Byla jsem unavená a dívala se před sebe, pódium už začali rozebírat dělníci a do toho mi hrála pisnička Lemon Tree: "I am sitting here in a boring room. It´s just another rainy Sunday afternoon. I´m waisting my time I got nothing to do. I´m hanging around and I´m waitting for you. But nothing ever happens and I wonder..." A tak jsem si říkala, že mají fakt zvláštní smysl pro humor, když nechávají zahrát zrovna tohle. Po dvou hodinách čekání jsme se konečně zvedli. Shana ještě s někým telefonovala. Když jsem došli k autu, řidič spal vevnitř. Dost mě to naštvalo, a tak jsem mu řekla, že jsem tam chtěla spát taky s ním. Připadalo mi ale, že to pochopil trochu jinak, než jsem to myslela :). Tři jsme se usadili do auta a čekali na organizátorku, která ještě telefonovala. Před autem ještě stáli další lidé z týmu a loučili se s námi. Trochu spolu žertovali a mě přišlo super, že mezi nimi panuje taková skvělá atmosféra. Když se vyčerpaly všechny vtipy, znovu jsme křičeli na Shanu, která stále telefonovala, asi s někým blízkým, protože se u toho usmívala a otrhávala listy okrasné kytky, která tam stála před vchodem hotelu Taj. Shana nás ale pořádně nevnímala, tak jsme na ni začali troubit, a pak ještě výhružně popojeli, než si konečně nastoupila.
Byla jsem konečně spokojená, i když mi vadilo, že jsem se nemohla odlíčit. Všechno jsem měla v kufru. Rozhodla jsem se spát a těšila jsem se do hotelu. To jsem ale nevěděla, co se bude dít. Chvíli jsme bez problému jeli, trochu jsme se na zadním sedadle tlačili, protože jsme byli tři, ale jinak se to dalo. Pak Shana řekla řidiči, ať zesílí hudbu. Super, takže spát jsem nemohla...Pak Shana navrhla, že půjdeme někam na večeři. To jsem nečekala, já už jsem se najedla na rautu a nechtělo se mi nikde stavět. Na to se v jejich jazyce začali překřikovat, kam půjdou. Řidič pak na chvíli zeslabil hudbu, protože se navzájem pořádně neslyšeli. To ale hned Shana řekla, ať ji znovu zesílí, a pak na sebe znovu všichni křičeli a Shana ze všech nejvíc. Auto se mezitím několikrát na cestě otočilo, to jsme asi hledali restauraci. Když jsme k ní dojeli, tak jsem se celá rozlámaná vstala a šla si sednout do restaurace pozorovat ostatní, jak jí. I když mi nabízeli, neměla jsem moc chuť na to indické kořeněné jídlo. Když všichni dojedli, tak jsem se radostně zvedla a šla rychle do auta.
Vyjeli jsme a já jsem se těšila, že co nejrychleji dorazíme na místo. Po 10 minutách jsme se ale otočili a jeli zpátky. Znovu se spolu začali bavit v malayalam - jazyku Keraly. Pak někam telefonovali. Na jedné cestě jsme zabočili do uličky, pak si zas něco řekli a otočili se zpátky, pak zabočili zas do jiné uličky a pak jsme znovu jeli přes koleje, hrozně to drncalo a já jsme podle toho poznala, že jsme se znovu vrátili až k hotelu Taj!! Asi zabloudili, a tak chtěli najít orientační bod, nebo ně někoho čekali. Pak jsme dojeli k nějakému jinému místu, kde už jsme taky byli a DJ tam vystoupil. Taky dobře, aspoň se celou tu dlouhou cestu nebudeme mačkat vzadu tři. Vůbec jsem ale netušila, že cesta bude tak dlouhá. Kolegyně od Shany mi řekla, že to bude trvat 2 až 3 hodiny, ale po 4 hodinách cesty jsme někde zastavili a řidič se uložil ke spánku. To snad ne, vypadalo to, že místo na hotelu budu spát v autě, a ještě neodlíčená. Po nějaké době spánku ale znovu nastartoval a znovu jsme jeli a doprovázela nás zase stejná písnička: "I'm driving around in my car. I'm driving too fast I'm driving too far. I'd like to change my point of view, I feel so lonely I'm waiting for you. But nothing ever happens - and I wonder" a další písničky, které jako by textem něco naznačovali, a které mi řidič pouštěl. Občas mě probudil, když se mě nějak letmo dotknul...Přemýšlela jsem, jestli ty texty mám brát vážně. Ve zkratce se tam zpívalo něco jako: "Pojď rychle na to, máme málo času. Zamiloval jsem se do tebe od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil. Chci být jen s tebou, pojď na to...-takže ve zkratce přibližně toto bylo tématem všech těch písní....Když jsme dorazili do Cochinu, tak jsem očekávala, že pojedeme hned k hotelu. To jsem se ale zase přepočítala. Když jsme dojeli k nějakému domu a vystoupila Shana, došlo mi, že jsem na posledním místě...Už jsem začínala být naštvaná, ani trocha ohleduplnosti! Pak jsme odvezli kolegyni Shany a nakonec konečně v 7 hodin ráno dorazili k mému hotelu. Vyspaná jsem téměř nebyla, a tak jsem byla nešťastná, že půl dne zbytečně prospím. Když jsme zastavili, řidič mi k mému velkému překvapení sdělil: "Já teď půjdu s tebou do tvého pokoje a budu s tebou spát. Ano?" Řekla jsem mu, že nerozumím a on zas, že půjde se mnou do pokoje a bude tam se mnou spát. Já jsem mu řekla, že asi musí být velmi unavený po té cestě a ptala jsem se ho jak daleko to má domů. Pak jsem ale zjistila, že bydlí 10 minut odtamtud.
Každopádně jsem ho nechala, aby mi pomohl s kufrem do pokoje, po tom, co jsem na recepci vyplnila své údaje. Na pokoji byla jedna malá postýlka a žádný gauč a já jsem mu řekla, že tam nemůže spát. On se ale hned bez problému uložil na mou postel. Co teď? Indové bývají vážně někdy dost neodbytní a někteří dost nechápaví. Pak zazvonil telefon a někdo z recepce mi oznámil, že to je pokoj pro jednoho a že jestli tam chceme být dva, tak si musíme připlatit. Tak jsem mu řekla, že řidič je na odchodu a Inda jsem musela vykopat ze dveří, i když chtěl stále vědět, kdy může přijít a spát se mnou. Takže pokud to shrnu - chtělo se mi jít spát už kolem 10 hodin večer, ale ke spánku jsme se mohla uložit až v 7:30 ráno. A poznala jsem, že někteří Indové jsou prostě příliš!
Odpoledne jsem se šla projít ven. Neměla jsem ani tušení, kde v Cochinu vlastně jsem. Na recepci jsem si tedy vzala kartičku hotelu s adresou. Pak jsem teprv pochopila, že jsem v části Cochinu s názvem Ernakulam. Před hotelem jsem chvíli přemýšlela, jestli zabočit vlevo nebo vpravo. Vydala jsem se napravo a vzápětí litovala, protože mi přišlo, že více lidí míří opačným směrem. Nechtělo se mi už ale vracet, a tak jsem si řekla, že to vezmu na okolo. Cestou jsem narazila na autobusové nádraží, což se mi později hodilo a také na tento dům, který jsem si vyfotila.
Pak jsem znovu narazila na stejnou ulici, na které jsem byla na začátku a konečně zamířila vlevo, kde byla hlavní třída plná obchodů. Asi je pravidlo, že ulice určená k nákupům se jmenuje M.G. Road. I tady to tak bylo, stejně jako v Pune. Ze svých poznámek jsem zjistila, že někde blízko by mohly být backwaters, kde se můžu na lodi svézt. Rozhodla jsem se jet tam, a tak jsem si stopla rikšu. Ten mi zastavil, před nějakým nákupním centrem, které když se prošlo, tak na druhé straně, byla cestička kolem backwaters. Vůbec se mi to tam ale nelíbilo a řekla jsem si, že se svézt nepůjdu, přestože mě jeden Ind na projížďku lodí naháněl a zjistila jsem, že plavba je velmi levná - jen 50 rupií. Trvala ale hodinu a mě se nechtělo. Mám i nějaké video, kde jsem si jezero natočila, víc mě ale zaujal havran poblíž.
O Cochinu už jsem dřív trochu psala, takže přeskočím na chrám Devy. Nejedná se o žádné frekventované turistické místo, ale v jedné uličce u M.G. Road jsem na něj narazila, tak jsem si ho šla projít.
Nemohla jsem ale projít všechno- uvnitř byla další budova a u ní následující nápis na fotce. Nepochopila jsem z něj ale, co na sobě mám mít abych mohla vejít, a jestli je například dovoleno vejít nahý (protože to jediné mi z toho nápisu vycházelo jako přijatelné). Pořádně ten nápis vlastně nechápu.
Ještě jsem si vyfotila sošku Devy (pravděpodobně) a nějaký obrázek, co tam visel.
Večer za mnou přišel řidič Bashir. Nejdřív jsem ho pustila a chvíli si s ním povídala. Přišlo mi to vhod. Chtěla jsem se ho zeptat, jak se dostanu do Veegalendu a jestli si můžu vzít rikšu a jak dlouho to přibližně trvá. Poradil mi, ať jedu autobusem, že tam jezdí, ale jinak nic bližšího. Taky mi řekl, že mě zítra vyzvedne v 5 hodin a mám být připravená na show, která proběhne v Dream hotelu v Kochi. Pak ale chtěl, abych šla s ním a jeho kamarádem někam ven. Řekla jsem, že s nimi nikam jít nechci a ráno chci brzy vstát a jet do Veegalendu . V noci mě ale probudilo tlučení na dveře. Ptala jsem se kdo je tam a odpověděl mi řidič Bashir. Chtěla jsem ať odejde, ale on neustále dokola prosil, ať ho a jeho kamaráda pustím dál. Řekla jsem mu, že už jednou jsem mu jasně řekla, že nikam nejdu a ať mě už neprosí. Šla jsem si lehnout, ale Bashir je asi vážně natvrdlý a dál klepal a prosil, ať s nimi jdu na chvíli ven. Zvedla jsem telefon a zavolala na recepci, že mě obtěžuje jeden muž a neustále mi klepe na dveře a já nemůžu spát, jestli s tím můžou něco udělat. Chvíli se nic nedělo, pak mi někdo zavolal zpátky, jestli mě pořád ještě někdo obtěžuje. Řekla jsem, že ano. Pak po nějaké chvíli klepání ustalo. Zdálo se, že se na chodbě skutečně někdo objevil a řekl jim, ať přestanou.
Druhý den jsem tedy šla na autobusové nádraží. Nějak jsem se tam ale nemohla vyznat. Spousta autobusů zrovna odjela a já jsem nevěděla, kdy pojede další. Chvíli jsem čekala u nějakého okýnka, ale přede mnou stálo dost Indů a dlouho se na něco vyptávali, tak jsem šla zpět před budovu a zamířila k autům rikša, které tam stály a všimla si jednoho normálního taxíku. Po chvíli se objevil řidič a vzal mě do Veegalendu :)). Je to takové centrum zábavy, něco jako Prater ve Vídni s aquaparkem navíc. Tady jsou internetové stránky: http://www.veegaland.com/index.php. Hned co jsem vystoupila před bránou, všichni Indové, kteří čekali ve frontě se na mě otočili a koukali. Ten, kdo si mě hned nevšiml, do toho žduchli, takže se za chvíli dívali všichni. A že jich nebylo málo. Už minulý rok, když jsem šla do zoo v Τrivandru v Kerale se mi stávalo, že se se mnou chtěli Indové fotit, a že na mě všichni zírali. Asi se objevuji na místech, kam mnoho turistů nechodí. I tady jsem brzy zjistila, že jsem v celém Veegalendu jediná cizinka mezi stovkami Indů, kteří se tu mačkají ve frontách.
Když jsem prošla bránou, tak mě zdravil nějaký indický pidimužík v převleku klauna. Potřásl mi rukou a ptal se mě na jméno a odkud jsem. Málokdo zná Českou republiku, většina si ze školy pamatuje Česoslovensko, a tak vždycky rovnou říkám Československo. První jsem se nedokázala úplně zorientovat kam jít. Viděla jsem obrovskou frontu u jedné budovy a nad nimi nápis šatny. Protože se mi nechtělo stát ve frontě, tak jsem zamířila opačným směrem do kopce. Zjistila jsem, že jsem u kolotočů a horských drah a všech pozemních atrakcí. Uvědomila jsme si ale, že mám s sebou tašku a při představě, že budu viset někde vzhůru nohama a z mé ruky bude ještě navíc viset vysypaná taška, jsem se přecejen rozhodla vrátit k šatnám. Za malý poplatek jsem dostala klíč od skříňky a pán u pokladny mě ještě navíc přesvědčil, ať si s sebou vezmu elektronické peníze. Ať si něco vložím na takové gumové "hodinky", kdybych měla hlad a chtěla si jít něco koupit do restaurace. Když jsem sešla po schodech dolů do šatny, rozhodla jsem se, že když už jsem jednou tam, tak se zároveň převleču a půjdu na ty vodní atrakce. Z obrázků na internetu jsem věděla, že na sobě nikdo nebude mít plavky, a tak jsem se na to připravila. Oblékla jsem si legíny a tričko. I tak jsem si ale připadala hodně odhalená. Většina Indických dívek a žen totiž chodila na vodní atrakce v pandžábí-tedy v tom v čem přišly. Připadalo mi, že je jim úplně jedno, jestli jdou na nějakou horskou dráhu nebo do vody, že se prostě vůbec nepřevlékají. Potom co jsem absolvovala první atrakci, zjistila jsem, že se na mě všechno lepí a tričko mi mírně prosvítá, takže mi jde vidět podprsenka. Plavky mají něco do sebe, nechápu proč se tu tolik nenosí.
Ať jsem se ve Veegalendu hnula kamkoliv, vždycky jsem narazila na nějakou zvědavou skupinku, která se mě ptala na jméno a odkud pocházím. Připadalo mi, že se znám už téměř se všemi, protože jsem se neustále s někým známým potkávala. Bylo to docela velké bludiště, občas jsem zahlédla nějakou skvělou atrakci, kam jsem chtěla jít, ale nevěděla jsem, kterou cestičkou se vlastně nahoru vydat, abych tam došla. A tak jsem občas došla někam, kam jsem vůbec nechtěla. Celý Veegalend je totiž postavený na kopci a vše je v několika úrovních, úplně dole jeden bazén, trochu nad ním restaurace a další bazén, atd. Jak jsem tak bloudila, tak jsem občas potkávala Indy, kteří na mě mávali a už mě zdravili jménem. Na některých tobogánech se ale smělo jezdit jen na nafukovacích kolech, které byly často pro dva nebo více lidí. I tak jsem se postavila do fronty a vždycky se našel někdo, kdo jel se mnou. Poprvé se za mnou pustilo plno Indů a nakonec to vyhrál ten nejmladší, asi sedmi letý kluk. Pak jsem narazila na skupinku dívek, které stály v řadě hned přede mnou a byl jich lichý počet. A když jsem se rozhodla jít na dráhu, kde vozík byl minimálně pro 4 lidi, tak se hned do řady postavily 3 Indky, které si nápisu minimálně 4 osoby všimly až vzápětí, takže hned přivítaly, když jsem se k nim připojila. Přestože jsem byla sama, tak naštěstí nebyl vůbec problém najít vždycky někoho, kdo pojede se mnou. Bohužel jsem neměla tolik času, protože v 5 hodin už jsem musela být nachystaná - namalovaná s připravenými kostýmy na vystoupení, protože mě měl vyzvednout Bashir. Trochu byl problém dostat se zpátky, musela jsem jít delší dobu pěšky, protože na parkovišti hned před vstupem čekaly jen rikši, které si někdo zamluvil předem. Když jsem sešla z kopce k druhé bráně, zjistila jsem, že mi jede brzy autobus. Chvíli jsem čekala na zastávce, ale pak se mi vnutil nějaký Ind s tím, že má auto. Tak jsem ho radostně následovala a zjistila, že má jen rikšu, a tak jsem se ho ptala, jak dlouho cesta potrvá. Prý hodinu, pokud není zácpa. Jela jsme tedy s ním a nakonec jsem dojela k hotelu v 16:30. Takže tak tak.
Další vystoupení se konalo v Dream hotelu a bylo téměř totožné, jen někteří vystupující se trochu prostřídali. Tady jsem se potkala s tanečníky Lijem a Syamem. Za pódiem byly z plent udělané dvě převlékárny. Jednu jsem měla společně s moderátorkou a občas se tam přišli převléct i nějací tanečníci. Byli to spíše starší Indové, jeden z nich mě požádal o rtěnku. Bylo to vážně legrační. Nechala jsem je u sebe v "šatně" o samotě, ať se nalíči před zrcadlem a převlečou a čekala jsem na své vystoupení před vchodem na jeviště na židli. První přišel Syam [Šam] a sedl si naproti mě. Pak přišli další dva tanečníci, všichni v bílých kostýmech, ale dva z nich měli na krku růženec. To mě překvapilo, hlavně myslím to, že si ho nechali na vystoupení na jeviště. Tak jsem se ptala, proč to mají dva z nich na krku a třetí ne. Podle mě by měli vypadat stejně, ale oni mi jen řekli, že dva z nich jsou křesťané a Syam je hinduista. Tanečník s růžencem na krku-Lijo [Lidžo] se se mnou dal hodně do řeči. Pak mě požádal o telefon.... Jejich vystoupení jsem si natočila.
Myslela jsem si, že už není šance se s nimi znovu vidět, protože jsou z Cochinu. Po návratu do Puny si mě Syam přidal na facebooku a začal komentovat mé fotky. Jedna z nich byla na stránkách Somua, byla to prezentace všech břišních tanečnic, se kterými spolupracovali. Jelikož ji Syam okomentoval, tak si Somu všiml, že mám nějakého známého z Kochinu. Když jsme pak byli na večeři u Ameena, tak se zmínil o tom, že budu znovu vystupovat v Kochinu. A já jsem měla hroznou radost a ptala jsem se ho jestli opravdu. A Somu na to: "Aaa, tady je něco speciálního na Kochinu, že?" Pak mi prozradil, že viděl všechny ty komentáře na facebooku a řekl: "Od té doby, co existuje facebook, nejde skoro nic utajit, měla bys to vědět Moniko."
Kromě komentářů na facebooku mi Syam posílal každý den několik esemesek, takže jsme za chvíli měli takový vztah na dálku. A později mi Somu slíbil, že zařídí, abych své silvestrovské vystoupení měla zase v Kerale. Takže to vypadá, že Keralu poznám o dost víc než jiné části Indie.
