Tři veteráni

Co jsem v Indii, tak si čas od času vzpomenu na některé scénky ze tří veteránů a jsem pak přesvědčená o tom, že inspiraci čerpali autoři právě tady v Indii. Po pečlivějším sledování pohádky jsem ale dnes zjistila, že se pan Svěrák inspiroval skutečnou zemí, ale je jí Albánie nebo možná Černá Hora (celnice Monte Alba).

Albánská žena. Přelom 19. a 20. století.

Obyvatelé Černé Hory, 1910.

Na Indii ale některé věci taky docela sedí.

Nechci tím ale říct, že jsem se s takovým hotelem tady někdy setkala. Já bydlím jen na samých pěkných místech.

Jen jednou jsem se omylem dostala do pokoje hotelu, který mi vzdáleně připomínal ten ze tří veteránů, ale naštěstí nás odtamtud stejně vyhodili. Bylo to v Kochinu a konzervativním obyvatelům Keraly se zdálo příliš, že chceme se Syamem byldet spolu na pokoji. Nechali nás tam asi dvě hodiny, a pak nám na recepci řekli, že pokud nejsem jeho manželka, musím spát jinde. Tehdy jsem vyhazov z hotelu docela přivítala. Nakonec jsme našli totiž mohem příjemnější místo, kde nás spolu ubytovali. A to přesto, že v předchozím hotelu nám na recepci řekli, že to je zakázáno po celé Kerale a nikdo nás spolu neubytuje.

Občas se i divím tomu, jak velká korupce tady panuje. Jednou jsem se byla jen tak večer projít po Koregaon parku a zastavila u mě motorka. Řidič se mě zeptal, jestli nechci pomoct. To je taková oblíbená fráze, kterou Inodvé používají, když se s vámi chtějí seznámit: "May I help you?". Řekla jsem, že pomoc nepotřebuju, že jsem na procházce. Po pár krocích se vrátila, a tak jsem se ho ptala, co tam dělá on. V ruce měl ještě prázdnou láhev od piva, kterou mi ukázal a řekl, že pil, a pak se jel projet, což je v Indii úplně běžná věc. Řekla jsem mu, že by neměl pít, když řídí a zrovna v tu chvíli u nás zastavila motorka se dvěma muži. Nejdřív jsme si naivně myslela, že to jsou jeho kamarádi, když se s ním dali do řeči, ale pak jsem z jejich jednání pochopila, že to je policie. Když uviděli prázdnou láhev tak zastavili, něco mu výhružným tónem říkali. Řidič jim docela znuděně oznámil, že nemá u sebe žádné jízdní doklady, a na to mu vzali klíče ze zapalování. Chvíli to vypadalo, že mu je nebudou chtít ani vrátit, ale to už se konečně začal ten Ind vehementně bránit. Pak odešel jeden z policistů s řidičem stranou a chvíli spolu mluvili. Po chvíli se řidič vrátil a řekl, že můžeme v klidu odjet. Policisté se na nás usmívali, div že nám nemávali na rozloučenou. Přestože jsem to před příjezdem policistů neměla v plánu, po jejich drsném jednání (navíc mi bylo jasné, že chtěli jen nějaké peníze), jsem si to rozmyslela, a s tím mužem jela do kavárny. Do nějaké poblíž, aby mě cestou někde náhodou nevyklopil na zem. Byla jsem zvědavá, co mu policisté řekli, a naštvalo mě, když mi vysvětlil, že mu dokonce vyhrožovali, že nás oba dají do vězení. Já jsem přitom muže jen náhodou potkala a neměla jsem s tím nic společného. On jim dal 130 rupií a řekl, že víc zkrátka nemá. A oni se s úsměvem spokojili se 130 rupiemi.

Později jsem Lucii vyprávěla, jak moc mě to naštvalo, a jestli si myslí, že by mi skutečně mohli něco udělat, když jsem s celou situací neměla nic společného, řekla mi, že si myslí, že mě mohli vzít s sebou a znásilnit mě. Ryengam jí prý vyprávěl, že se to kdysi cizinkám běžně dělo. Někdy policisté kvůli něčemu nějakou ženu zatkli, odvezli s sebou a někde daleko od lidí jí znásilnili. Teď už proto po setmění smí zatýkat ženy jen policistky.

Když se tak dívám na další scénky, tak je vlastně pravda, že takhle se tady rozhodně netančí. A současný film Dirty Picture vyvolává velké diskuse, zda v Indickém filmu otevřeně ukazovat sexuální scény nebo zůstat jen u jejich erotického naznačování- záběry ruky dotýkající se odhaleného kotníku.

Coimbatore 16.12.

Vystupování v Coimbatore bylo hodně stresové. Byla jsem domluvená s Syamem, že za mnou přijede a může se mnou být na hotelu, i když jsem to nejdřív musela domluvit s Shanou, se kterou jsem spolupracovala v Kerale (a se kterou jsem mluvila až po příletu na místo). Šlo znovu o vystoupení pro Shankaru. Hned na letišti mě čekalo dost nemilé překvapení, protože v Bengalore bylo málo času na přestup mezi letadly, tak mi nestihli přeložit zavazadlo. Marně jsem čekala u pásu na zavazadlo, a tak jeden za zaměstnanců letecké společnosti začal se mnou vše řešit. Do toho mi volal řidič, který mě přišel na letiště vyzvednout. Naštěstí jsem na něj narazila hned cestou ke kanceláři oné indické letecké společnosti, kterou nejmenuji jen z toho důvodu, že už si napamatuji, která to byla. Docela brzy jsme přišli na to, že zavazadlo zůstalo v Bengalore. Do Coimatore jsem dorazila už v 11 hodin dopoledne, a tak jsem si říkala, že zavazadlo určitě dorazí včas na to, abych mohla bez potíží vystupovat. V kufru jsem měla totiž všechny své kostýmy. Další letadlo do Coimbatore prý přiletí ve 4 hodiny odpoledne, a tak kufr dorazí na můj hotel do 6 odpoledne. To by mělo tak tak stačit. Na letišti už jsem volala Shaně a ptala se jí, jestli nevadí, že budu na pokoji se svým přítelem. Naštěstí mi Shana řekla, že to není žádný problém. Ani nevím, co bych jinak dělala, protože bych Syama hnala zbytečně, protože by si vlastí pokoj v mém hotelu mohl těžko s platem tanečníka dovolit, a pak by jsme spoustu času strávili hledáním jiného hotelu pro něj. Cestou autem na hotel jsem zjišťovala od řidiče, kde přesně můj hotel leží a opravdu velké štěstí bylo, že se nacházel hned u vlakového nádraží. Opět hrozně velká náhoda, která nám ušetřila spoustu námahy, protože Syam se v Coimbatore vyzná asi stejně jako já -takže vůbec, a jelikož přijel vlakem, tak nám tahle poloha hotelu maximálně vyhovovala. Další komplikací kterou jsem řešila bylo to, že jsem si zapomněla CD s hudbou - opravdu hodně velký průšvih. Ještě štěstí, že jsem si s sebou vzala notebook, bohužel se na něm nedají přehrávat CD, a tak jsem Syama musela požádat o nějakou flashku a řekla mu, že půjdeme spolu do internetové kavárny vypálit CD.
Syam dorazil chvíli po mně, a tak jsem ho šla čekat na nádraží-v podstatě jsem jenom vyšla z hotelu a přešla silnici, tak blízko to bylo. n arecepci vypadalo, že je vše v pořádku a o syamově přítomnosti jsem je informovala. Tak jsem prožila pár hodin v klidu. Před čtvrtou hodinou mi volala Shana a ptala se mě, jak je to se zavazadlem. Když zjistila, že má dorazit nejpozději v šest hodin, řekla, že je to moc pozdě a že pro mě přijede a pojedeme na letiště. Došlo mi, že musím, co nejrychleji vypálit CD s hudbou. Internetová kavárna byla hned za rohem, ale Syam si nevěděl tak úplně rady, protože nemá počítač a nikdy CD nevypaloval. Musela jsem ho tam ale nechat samotného a jít čekat na recepci na Shanu. Za nějakou dobu dorazil můj známý řidič Bashir a měl velkou radost, že mě zase vidí. cestou na letiště jsem zjistila, že nemám ten papír od mého zavazadla, co mi na letišti dali, a tak jsme se zase vraceli zpět do hotelu a museli to vzít napodruhé. Na letiště jsme dorazili před šestou. V kanceláři nám ale řekli, že let do Coimbatore, o kterém se mnou předtím mluvili byl zrušen! Další šok. Můj kufr prý je už v jiném letdale a je na cestě a bude tu za 10 minut. Šli jsme čekat do auta a po deseti minutách, stejně jako po patnácti a dvaceti se samozřejmě stále nic nedělo, nikdo z letiště nám nevolal a my jsme začínali být víc a víc nervózní. Akce už nějakou dobu běžela a Shana nám volala, co se děje. V kanceláři nám opět řekli, že zavazadlo tu bude do deseti minut. Chtěla jsejm se jich zaptat, jestli jsme se vrátili v čase, když musíme čekat stále stejnou dobu. Bashir podával jednomu za zaměstnanců k uchu svůj mobil, ze kterého na ně křičela Shana. Pak jsem si vzpomněla, že jsem neiformovala Somu o tom, ve kterém hotelu a číslo pokoje, na kterém jsem ubytovaná. Při té říležitosti jsem mu napsala i o tom, že mé zavazadlo stále nedorazilo z Bangalore. Byl to opravdu špatně vybraný let-se dvěma různými leteckými společnostmi a přitom jsem měla jen půlhodiny na přestup. Muselo být jasné, že zavazadlo tak se 70% pravděpodobností nedorazí - jsme přece v Indii. Tady děkuji bohu za to, když zavazadlo dorazí, i když jsou na přestup 2 hodiny času a cestuju s tou samou společností a dokonce jednou z nejlepších. Minulý rok mi totiž takhle ztratil zavazadlo Kingfisher a poslali mi za něj tehdy úplně jiné zavazadlo, které ani neodpovídalo mému popisu. Spoustu času jsme pak  při zpáteční cestě strávili na letišti jeho hledáním a nakonec jsem ho prostě uviděla mezi dalšími ztracenými, pořád nám totiž nutili všechny možné jiné ztracené kufry jen ne ten můj.
Tentokrát jsem ale dostala naštěstí ten správný kufr. Hned jak jsme uviděli, že se k nám blíží jeden zaměstnanec s kufrem, nenechali jsme ho dojít ani do kanceláře. Podepsala jsem mu svou vlastní průpiskou papíry, které mi strčil pod nos a už jsmě s kufrem spěchali k autu. Mezitím volal Somu, takže jsem mu oznámila radostnou novinu. Shana chtěla, baychom hned jeli do hotelu, kde je vystoupení. Já jsem ale ještě musela pro CD s hudbou. Syam mi psal, že by mělo být vše v pořádku. Cestou nám několikrát volala Shana či někdo z jijích kolegů, a tak už byl Bashir pořádně vystresovaný a já se bála, že cestou vytlačí nějaké auto ze silnice, jak se snažil neustále všechny předjíždět z jakékoliv strany to jen bylo možné. po tom, co jsem si vzala od syama cédéčko s hudbou si ho ještě přehrávám v autě. všechny skladby jsou v pořádku.
Konečně jsme dorazili do hotelu a já jsem zjistila, že mám ještě tak půl hodiny čas než příjdu na řadu. 

V šatně jsem byla s tanečnicemi kathakali, které si mě zkoumavě prohlížely. Po mém prvním vystoupení se šavlí se se mnou daly víc do řeči. Líbily se jim moje taneční pohyby. Od jejich učitelky jsem dostala jejich brožurku „Kalatharangini Kathakali School‟. Jedná se o rodinu tanečníků. Jejich matka, podle toho co mi řekla, učila a vystupovala snad po celé Evropě. Po nějaké době se se mnou dal do řeči ještě nějaký muž od skupiny tanečníků a taky mi cpal brožurku. Vše probíhalo dobře až do mého posledního tance, kdy jsem nastoupila na pódium zakrytá křídly.

Začne hrát hudba, ale bohužel špatná skladba. Já ze strany odkrývám jedno křídlo a ukazuju Shaně, že chci skladbu číslo 3, ale Shana mi zpátky ukazuje, že to co hraje je trojka. Takže přecejen je s tím vypáleným cédéčkem problém. Zeslezla jsem z pódia a chtěla to nějak řešit, ale Shana mi řekla, že tahle skladba nehraje, a že pokud můžu vystoupit na jinou, tak ať jdu na pódium a tancuju. To jsem odmítla a Shana mi řekla, že jestli do deseti sekund nebudu na jevišti, tak volá další účinkující a moje vystoupení ruší. čas mi vypršel velmi rychle, a tak se na pódiu objevily znovu tanečnice s nějakým z klasických indických tanců. Hned na to mi DJ řekl, že má v počítači moji skladbu ztaženou. naštěstí pak ještě byl nějaký prostor na to, abych zatančila já jako poslední vstup. měli jsme totiž časový skluz. zatímco jsem tančila lidé v publiku už si nabírali na talíře jídlo. po vystoupení jsem se šla převléct do šatny a těšila se, že se taky najím, jenže když jsem se podívala na mobil, měla jsem tam tři nepřečtené zprávy od syama, který měl problém s recepčními z hotelu, kteří chtěli, ať opustí pokoj a zaplatí si jiný. vařila se ve mně krev. řekla jsem shaně, že můj přítel má problém a shana řekla, ať tedy jedu rychle za ním. nedala jsem si ani večeři a spěchala na hotel. na recepci jsem se zeptala, co mají za problém a oni mi řekli, že je všechno v pořádku. chtěla jsem je vraždit. celou dobu tam prudí a pak řeknou, že je všechno v pořádku. znovu jsem jim zopakovala, že chci vědět, kde je problém. proč v tom případě pořád obtěžovali mého přítele a že jsem jim ještě před odjezdem jasně řekla, že tam bude. „no problem, no problem.‟ no jo, jenže já jsem kvůli nim neměla večeři a tak jsem si na pokoji začala objednávat. v jídelníčku jsem si našla kuře monika a objednala si ho. ale ten chlap na drátě mi řekl, že chicken monika je příliš kořeněné a a´t si vezmu chicken gravy, že to mi bude určitě chutnat. no tak jsem si vzala chicken gravy a ještě jsem mu řekla at je málo kořeněné a ten muž mi zopakoval less spicy, ok. pak jsem si k tomu dala džus bez cukru. po njaké době mi donesli jídlo. džus byl přeslazený a chicken gravy bylo celým názvem chicken chilli gravy, jak jsem potom zjistila a pálilo úplně neskutečně, takže to bylo moc i na syama. byla jsem si jistá, že to dělají schválně. znovu jsem zvedla telefon a zavolala do kuchyně. ten muž na druhé straně mi s kliem řekl, že už je kuchyń zavřená a nemůžu už si nic objednat. já si ani nechci nic objednat. chtěla jsem vám jenom říctm, že vás nenávidím. postupně jsem začínala křičet. řekla jsem mu že jsem celý den nic nejedla a že je to jeho vina, že jsme neměla večeři. po tom co jsem zavěsila jsem ještě vážně uvažovala o tom, že za ním zajdu osobně. syam mě nejdřív vyděšeně pozoroval a pak mě vzal ven na jídlo. všechno to byly hrozné pajzly, a tak jsme si nakonec koupili jen nějaké ovoce. na recepci v hotelu jsme se střetli s shanou. ta konečně vyděla mého přítele a podala si s ním ruku, oba vypadali, že se stydí, syam trochu víc. shana se zeptala, jestli jsem jedla a já jsme jí ve zkratce řekla, co se stalo. ona se překvapeně podívala na tašku s ovocem a trochu se podivila, že jsem si nakonec nakoupila jen to. ten den se opravdu moc nepovedl, jediné štěstí bylo, že byl hotel tak blízko nádraží. taková náhoda. a pak jsme s syamem ještě zjistili, že máme oba v peněžence stejný obrázek ježíše krista a oba jsme ho dostali jako dárek. ještě jsem mu připomenula, že jsme měli ve stejný den vystoupení v trivandru a zase blízko sebe, takže jsme se mohli potkat. syam to vše komentoval docela nevzrušeně tím, že božská síla je neomezená. myslím, že vůbec nepochyboval o tom, že budu mít silvestrovské vystoupení v kerale, takže za ním budu moct znovu přijet.

10.12. Trivandrum, Kerala

Je to až neuvěřitelné. Věděla jsem, že 10. prosince má taneční skupina, se kterou Syam vystupuje, učinkování na velké show v Trivandru. Celou dobu jsem čekala na vystoupení v Kerale a 8.12. jsem se dozvěděla, že desátého poletím vystupovat právě do Trivandra. Domluvili jsme se se Syamem na schůzce. Když jsem dorazila na letiště, čekala tam na mě skupinka tří lidí s velkým nápisem Monica. Mezi všemi mistry a missis s příjmeními se mi to alespoň snadno hledalo. Mé jméno napsali z druhé strany plakátu, který zval na akci, kde jsem měla vystupovat. Alespoň jsem hned mohla Syamovi napsat, kde přibližně budu ubytovaná, protože hotel, kde mě ubytují, je samozřejmě vždy někde poblíž akce, kde tančím. Úplně dole byl název ulice. Jaká jiná než zas M.G. Road. Pomalu jsem si začínala myslet, že ta ulice v sobě nese nějaké sdělení, které je pro mě důležité. M.G. budou asi iniciály jména Mahátma Gándhí přemýšlela jsem v autě. Vysvětlení bylo ale prostší, jak jsem později zjistila. Vedle mě se do auta posadila žena s vyholenou hlavou, která mi spíš vzhledem připomínala ženu ze starého Egypta než Indku. Měla jsem pocit, že už jí znám z minulého roku, ale ona se mě začala ptát na to, jak dlouho tančím a odkud jsem, takže jsme se předtím nejspíš nepotkaly. Překvapilo mě trochu, že na místo Shany a jejích lidí, které znám, jsou tu úplně jiní. Kontakt jsem totiž dostala opět na Shanu. Jen jsem hádala, kolik za mě asi musel zaplatit ta firma, co si mě objednala, když si mě mezi sebou "předalo" tolik agentur.
Dojeli jsme do hotelu Keys, kde jsem si hned našla letáček s adresou a napsala ji Syamovi. Ptala jsem se v kolik začne show. Prý v 5 hodin, ale pro mě až v 7-to je můj první vstup. Ve tři hodiny mám být ale nachystaná na focení. To mě překvapilo. K čemu focení? Z jejich odpovědí jsem pochopila, že jako prezentace na akci. Později to ale vypadalo, že jako prezentace na další akce...možná mi chtějí dát víc práce (no a samozřejmě se mě ptali na kontakt a snažili se nějak přeskočit některé ty články v řetězu, aby si vydělali příště víc). Focení mělo být někde blízko pláže, těšila jsem se. Mezitím psal Syam, že jejich hotel je blízko k tomu mému, mají teď trénink, ale že se pokusí přijet. Šla jsem si lehnout, protože jsem to brala spíš tak, že nepřijede a jen se snaží o pěknou odpověď. Jenže pak mi Syam volal, že je před hotelem. Takže jsem vyskočila z postele a rychle se začala oblékat a malovat. Syam mezitím volal, že na mě čeká na recepci a nemá moc času. Vzala jsem si klíč od pokoje a sjela dolů, ale pak jsem ještě v zrcadle viděla, že nevypadám, tak jak bych chtěla a rozhodla se vyjet znovu nahoru. Problém byl v tom, že se v tomhle hotelu musí vložit nejdřív do zařízení ve výtahu karta od pokoje, kterou se odemyká, aby výtah vyjel do některého z horních pater. Výtah už se začal otevírat a já jsem se snažila nějak schovat a vyjet co nejrychleji zase nahoru, a tak jsem strkala kartu do přístroje a snažila ji načíst. Dole pod schody jsem uviděla Lija a Hinu, kteří se Syamem vystupují ve skupině. Doufala jsem, že si mě nevšimnou, ale otočili se na mě. Nechápali, proč z výtahu nevystupuju a když už se dveře zavíraly, tak na mě mávali, ať vystoupím a já jim taky zamávala a odjela. Když jsem přišla znovu na pokoj, zvonil mi už telefon. Vzala jsem ho a vysvětlila Syamovi, že jsem se ve výtahu uviděla v zrcadle a musela vyjet zase zpátky. Slyšela jsem je všechny, jak se smějí. Po chvíli jsem tedy sjela dolů a chvilku s nimi byla na recepci. Neměli moc času, řekli mi jen, že se se mnou sejdou večer po vystoupení. Doufala jsem, že to mé vystoupení skončí dřív než jejich. Syam celou dobu moc nemluvil, jen seděl vedle mě a usmíval se na mě. Když jsem se vrátila na pokoj, tak jsem od něj jen dostala esemes, ve které se mě ptal, co jsem cítila, když jsme se viděli. On se prý trochu styděl :).
Ve tři hodiny přišli dva muži z té trojice, co na mě čekala na letišti. Přišli za mnou do pokoje a prohlíželi si moje oblečení a snažili se vybrat nejvhodnější. Prý stačí to civilní. Pro jistotu jsem ale s sebou vzala dva taneční kostýmy. Tentokrát řídila Indka, která se mnou předtím seděla na zadním sedadle. Jeli jsme do domu jejich rodičů - velkého luxusního domu blízko pláže. Na terase se mnóu udělali pár fotek, oba rodiče byli u toho, asi byli zvědaví. Ze střechy terasy visely na každém okraji dvě keramické hlavy nějakého démona. Měl na hlavě rohy a vyplazený jazyk. Říkala jsem si, že je to asi nějaká obdoba našeho čerta a ptala jsem se na jejich účel. Mají odhánět zlé duchy. Napadlo mě, že je to obdoba haloweenských vydlabaných a svíčkou osvícených dýní, které také mají odhánět zlé duchy, tím, že je vystraší. Ptala jsem se proto, jestli to funguje tak, že se zlí duchové těch hlav bojí. Začali se tomu smát, ale řekli, že nějak tak to funguje. Ty hlavy mě opravdu zaujaly. Vždycky mě zajímá, když má nějaká vzdálená kultura nějaké podobné znaky s jinou kulturou. Je to důkaz existence kolektivního nevědomí, o kterém mluví Jung. Sošky hlav prý pocházejí ze státu Tamil Nadu a oni je pořídili, když tam byli na dovolené. To byla pro mě další zajímavá informace. Vím, že státy na jihu Indie si stále uchovávaj své tradice, také nejsou tak rozvinuté. Ale hlavně mě zajímá stát Tamil Nadu, protože podle jednoho vykladače palmových listů jsem v minulém životě byla tanečnice Bharata Natyam právě v tomhle státě a narodila jsem se v jedné malé vesnici tam. Bohužel už nevím jméno vesnice, ale mám ho nahrané doma na kazetě a možná i někde poznačené. Dokonce mi tehdy ten Nadi reader doporučil, abych tu vesnici navštívila. Já sice hodně pochybuji, že mluvil pravdu, protože jsem mu vlastně téměř vše o sobě prozradila a on mi nepodal žádný přesvědčivý důkaz, že skutečně našel můj palmový list, ale i tak jsem zvědavá. Tento nadi reader byl i v létě 2010 v české republice a psalo se o něm v nějakém spirituálním časopise. Ten článek mi překladatel, co tam byl tehdy s nadi readerem kvůli mé navštěvě strčil pod nos a chtěl ho po mně přeložit, takže jsem se pokusila, co nejlépe ho přeložit do Angličtiny a připadala si znovu jako ve škole. Překladatel pak ohodnotil mou znalost angličtiny jako "nic moc". Nadi reader ale řekl, že v porovnání s ostatními Čechy, které potkal, jsou mé znalosti nadprůměrné. V Indii totiž umí anglicky vážně skoro každý.
Bylo to pro mě celé až k neuvěření: přijdu v Indii v Pune k astrologovi a on mi řekne, že se zrovna nedávno vrátil z České republiky, kde vykládal osudy mnoha lidem, kteří se na seminář přihlásili a poslali poštou otisk svého palce a datum narození. Jako by zrovna tenhle nadi reader měl složku s palmovými listy Čechů :) a všichni museli k němu. Pak mi to ale zase přišlo logické. Puna je místem Oshova Ashrámu a atrolog má své sídlo poblíž, navíc je na jedné internetové stránce uveden jako hlavní Nadi reader v Pune. Nějaký Čech byl tady v Oshově ashramu, setkal se s nadi readerem a domluvil tuhle velkou akci v Česku. Ale bohužel můj názor na věc je takový, že tenhle nadi reader je podvodník. Stále ale doufám, že knihovna palmových listů není pouhý výmysl a věřím, že tam je i ten můj list s mým osudem. Proto plánuji další návštěvu v Kerale. Také jsem slyšela, že v Bengalore je jeden skutečně dobrý. No a dobrá volba by asi bylo i jedno město v Tamil Nadu, kde je vlastně ta úplně první knihovna palmových listů, která v Indii vznikla. Já ale zvolím zase podle stejného klíče jako předtím a navštívím toho nejbližšího. Takže na své dovolené v Kerale si udělám i výlet za Nadi astrologem. Jsem zvědavá, jestli se budou alespoň v něčem ti dva shodovat, ale silně o tom pochybuji. Tentokrát nic neprozradím a budu třeba donekonečna odpovídat jen "ano" a "ne" na jejich otázky, které prý stojí na palmových listech a podle nichž se hledá ten pravý.
Na terase domu odkud videly hlavy připomínající čerty jsme nafotili pár fotek. Fotografovi se ale  nazdálo prostředí, a tak jsme jeli zase jinam. Dojeli jsme po půlhodině k ještě luxusnějšímu domu a fotili tam. Prostředí bylo skutečně orientální, krásný potah a polštáře na pohovce, nádherné schodiště, vůbec celé zařízení. Jen se mi nezdály tak úplně ty fotky vleže. Ameen vždycky tvrdí, že nemůže použít žádnou z nich na mou prezentaci, protože klient pak získá dojem, že nejsem pouze tanečnice a zbytečně ho pak otravuje svými telefonáty. To samé jsem řekla i jim, ale jejich názor se lišil. Vysvětlili mi, že jsou profesionální fotografové, kteří fotí modelky a ví, které pózy vypadají dobře. Nevěděla, jestli mám působit stále jako orientální tanečnice nebo jen jako hezká dívka v orienálním kostýmu. Vypadalo to spíš na to druhé.

Nakonec jsme ještě udělali pár fotek na zahradě u bazénu. Nevím, jestli to bude stát za to. Ale pro služebnictvo (dlouho jsem přemýšlela jak je nazvat jinak, aby to nepůsobilo, tak divně, ale nic mě nenapadlo) to byla alespoň zajímavá podívaná. Sledovali mě od vedlejšího vchodu do domu. Pro psy to zase bylo stresující a neustále výhružně štěkali ve svých boudách. A pro mě to vlastně bylo taky stresující. Když už těch fotek bylo nějak moc, pochopila jsem, že se nejedná jen o prezentaci na dnešní večer. Připadalo mi zvláštní, že jim nestačí mé fotky, kterými disponuje Somu.
Ale večer mě čekalo ještě větší překvapení. To když jsme dorazili na místo vystoupení. Dojeli jsme na M.G. road a na cestě před jedním obchodem stálo spousta lidí. Hrála tu nahlas hudba a za prosklenými dveřmi obchodu a výklady pózovali modelky a modelové.  Před vchodem byla páska, která tam nechávala pár metrů prostoru. Hned za páskou se těsnali diváci. Už mi došlo, proč se akce odehrává na M.G.Road- ulici obchodů. Budu vystupovat za výkladem a jedná se zřejmě o reklamu nového obchodu s džíny. Popohnali mě za pásku a do obchodu. Vystoupila jsem rychle nahoru a dostala se do malého těsného prostoru plného polonahých potem orosených Indů v džínách s řetězy omotanými kolem hrudníku. Celým obchodem přímo otřásala hudba a navíc jsem rychle zjistila, že je tam i obrovské vedro. Schovala jsem se do jediné malé kabinky, kde jsem se při pootevřených dveřích převlékala. Jinak by tam totiž byla totální tma. Vystupovala jsem v horní výloze :). "Šatna" byla od scény oddělená jen nafukovacími balónky. Nejdřív jsem měla k vystupování velmi málo prostoru, to byly ještě balónky posunuté příliš dopředu, takže jsem byla hodně u výlohy a světla, která na mě byla namířená příšerně hřála, takže ze mě během vystoupení lil pot a na konci se mi při točkách do balónků zamotala šavle a já jsem nemohla provést na konci skladby dramatický závěr-spadnout na zem, protože jsem se věnovala vymotávání své šavle ze záplavy hékiem nafouklých balónků. Ale to už bylo jedno, stejně by mě na podlaze neviděli. Při tanci s šavlí, kdy jsem šla do kleku na podlahu a pak asi minutu balancovala šavli v pololeže jsem totiž měla výhled jen na lidi na druhé straně ulice, takže pro ty těsně pode mnou jsem zmizela. Pár lidí na silnici viděli jen mou hlavu a ti úplně nejdál snad viděli, že něco provádím i s tělem. Prostě jedno z těch nevychytaných vystoupení, kdy se učinkující a pořadatel pořádně nedomluví. A tady jsme se dokonce nedomluvili vůbec, ani na tom, jak mě moderátor uvede. A protože jsme se v tom randálu neslyšeli, a protože pantomima "růže v zubech" zůstala nepochopena, tak jsem musela chňapnout jednoho Inda a trochu naznačovat pohyby z tanga (prudké otáčení hlavou především), aby pochopil, že mu kříčím do ucha, že budu tančit orientální tango. To bylo mé druhé vystoupení. Před převléknutím do druhého kostýmu jsem chtěla nějaké kapesníky na usušení potu a dostala jsem nějaké tričko s visačkou. Nic jiného v obchodě nebylo k mání, tak jsem se utřela do něj a nechala si ho pověšené stranou jako ručník. Na orientální tango už mi balónky odsunuli víc dozadu, takže jsem se jakš takš mohla pohybovat, což je u tance dost podstatná záležitost, ale na to pořadatel zapomněl. Stále to nebylo nic moc, prostor do stran se roztáhnout nedal. Fotograf byl uvězněn mezi mnou a zdí a většinu času mi fotil záda. Opravdu "povedené" fotky z vystoupení.

A tady je video z vystoupení.

Po tanci jsem se šla znovu převléknout do malé kabinky. Obchod už se naštěstí trochu vylidnil, protože skončila módní přehlídka, takže už se mi tam ti polonazí Indové nemotali. Stále tam byli ale fotografové. Když jsem ve tmavé kabince konečně nahmatala ty správné díly kostýmů a navlékla je na sebe, tak přišla nějaké holka a řekla mi, že akce skončila, protože někdo zavolal policii. Takže jsem se musela zase převlékat zpátky. Ve tmavé kabince jsem ale nemohla najít kalhoty, ve kterých jsem přišla. Takže znovu do sukně a všech jsem se musela ptát na své kalhoty. Po nějaké době se našly mezi ostatními věcmi, které na sobě měly modelky, ale do té doby jsem mylsela, že budu muset jít na večeři v červené kolové sukni.

na večeři mě odvezl autem majitel obchodu, který si mě také objednal. Po tom, co jsem si ho přidala na facebook jsem zjistila, že žil celou akcí dávno předem a vystavoval na facebooku moje fotky. možná, že to on chtěl, aby mě někdo nafotil. Také jsem původné měla zůstat ještě na vystoupení druhý den. Mělo jít o soukromou party. já jsem ale druhý den měla mít vystoupení s Olenou v Pune.

Spolu s námi jelana večeři i jeho čtyřletá dcera. Jmenuje se Femina a zbožňuje Sharuka Khana. Ten byl minulý týden v Kerale a ona se s ním bohužel neviděla, takže jí ojejí tec řekl, že jsem Kareena Kapoor, a že až se s Sharukhem uvidím, tak ho budu pozdravovat. 

Večeře to byla s malou Feminou nezapomenutelná. Všechno jídlo jedla rukama, i dort si ukrajovala rukou a pak od něj byla celá špinavá.Ootec byl ale zabrán do hovoru se mnou, a tak mu přílš nevadilo, co provádí jeho dcera s jídlem. Když jsem dostala džus, tak než jsem se stačila napít, strčila do něj femina prst a olízla si ho aby ochutnala. Teprv pak jí tedy něco řekl...ona si ale chuděra myslela, že je to její džus. Jinak by se asi Kareeně Kapoor neodvážila strkat prsty do pití...alespoň tedy myslím, že už v tomhle věku chová nějaký respekt k hvězdám bollywoodského nebe.